Svatý Ambrož: O pokání

Ten, kdo chce napravit nedostatky lidského pokolení, musí slabost sám snášet. V jistém smyslu je musí vložit na svá ramena, ne je zavrhnout. Čteme, jak onen pastýř v evangeliu vzal ztracenou ovci na svá ramena a neodehnal ji pryč. A Šalomoun praví: „Nebuď spravedlivý nadmíru.“ Uměřenost totiž musí spravedlnost mírnit. Jak bys jinak léčil člověka, který ti je nepříjemný, kdyby pomyslel na to, že u svého lékaře nevzbudí soucit, nýbrž pohrdání? Proto měl Pán Ježíš s námi slitování, takže nás nechtěl zastrašit, ale povolat k sobě. Přišel s mírností a pokorou, a proto pravil: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím.“ Pán Ježíš občerstvuje, nikoho nevylučuje ani nevyhání a zcela správně si vyvolil učedníky, aby vykládali Pánovu vůli a Boží lid shromažďovali, nikoli ho odháněli.

Kdo může být zpupnější než oni, praví-li Písmo, že nikdo není čist od hříchu, a to ani nemluvně ve stáří jediného dne? A David volá: „Očisť mě od mého hříchu.“ Jsou snad tito učitelé svatější než David, z jehož pokolení se rozhodl tajemstvím vtělení narodit Kristus, jehož potomstvem je nebeská komnata, totiž panenské lůno přijímající Vykupitele světa? Co může být krutějšího než udělit někomu pokání a již je neodejmout; tito učitelé odmítají odpuštění a odnímají i to, co k pokání povzbuzuje? Vždyť bez naděje na odpuštění nemůže dobře pokání konat nikdo.